Rudá
17. listopadu 2015 v 16:26
Přesně taková je teď moje hlava. Ne že bych vinnou studu zrudla jako rajče, jen jsem si včera pokusila obarvit vlasy. Že to bude průser jsem věděla už ve chvíli, kdy jsem tu barvu míchala. Měla zářivě oranžovou barvu, hned mě napadlo, že to nebude tak úplně kaštanová (což nechápu protože jsem tuto barvu už měla a byla tmavě hnědá a vadný kus to být taky nemohl, protože jsem měla dvě balení, koupené někde jinde). No každopádně mám hlavu jak světlo na semaforu. Ne, že by se mi ta barva nelíbila, červenou jsem i už měla, ale je to moc výrazné.
Divná barva vlasů, je však to nejmenší co se v neděli dělo. Jela jsem s babi na chalupu. V té samé vesnici bydlí má nejlepší kamarádka. Celá ta vesnice je šílená. Teda vlatně jen kamarádky matka je šílená. Rve statisíce do jedné vychcané sousedky, zadlužuje se, psychicky je vyčerpaná a vylévá si to na své dceři. Takže hádky, hádky a zas hádky.... Sama jsem z toho byla včera celkem vyčerpaná. ve chvíli kdy člověk stále dokola slyší ty samé věci, pomluvy a nadávky, ale nic z toho, přestane to bavit. Mám chuť kamarádky matku proplesknou, nechat zbavit svéprávnosti a zavřít někam do blázince, daleko od té vychcané ženské. A kamarádku si nastěhovat domů. Mohla bych třeba vykopnout z bytu přítele a nastěhovat si tam jí, jinak bychom se do bytečku 1+1 těžko vešli. Prostě na to nedokážu jen tak koukat. Nedokážu tišit plačící kamarádku a věčně se o ní strachovat. Zničí jí to. Nechci aby jí to zničilo, nechci aby dopadla jako já. A přitom vím, že jí nedokážu pomoct. To je na depresi. S tímhle nicotným pocitem jsem se večer uložila ke spánku. Musela jsem na babičce vyškemrat prášek na spaní, který jsem zalila rumem a spala jak miminko. Ovšem blbý pocit přetrval do rána. Sice jsem se ubezpečila, že je kamarádka v pořádku, ale ani to mě neuklidnilo. Možná naopak. Zjistila jsem že, už nejsem potřeba na utěšování a mohu se sama zhroutit do sebe. Pecka.
Ke všemu se dohadujeme z babičkou. Za chilku za sebou prásknu dveřma a půjdu za přítelem. Večer se pak, ale zas vrátím, protože zítra musím do školy (a mám do šesti) a necítím se na to spát v bytě....
Zmatená
16. listopadu 2015 v 0:33
Začátky jsou vždy strašně trapné. A mnohdy i úplně zbytečné, ale nejspíš není dobré začínat od konce. nechci však psát ten typický úvodní článek. Nechci ho vůbec psát, já přece úvod nepotřebuji. Nepotřebuji se seznamovat s tím co je a není, s tím kdo jsem. Můj článek, můj blog, můj úvod. Naprosto zbytečné....
Na tomto světě straším již 20 let, pobíhám tu a nevím kam vlastně patřím. Jsem zmatená. Ano, "zmatená" mou situaci asi vystihuje nejlépe. Život se mi obrátil naprosto vzhůru nohama. A za to všechno může taková hloupost, jako je zamilovanost. Potkala jsem jednoho ajťáka (tady platí, že odříkaného největší krajíc, protože takovouhle havěť jsem nikdy nechtěla) a rodičům se nelíbil. No nelíbil, ono je vlastně těžké říct, že se jim nelíbil, když ho neznají, v životě ho neviděli. Máti byla ze začátku v pohodě, ale pak jí její přítel strašně naočkoval, i přesto se s matkou dalo mluvit, ale z ním ne. Jediný jejich argument proti je 14 let věkový rozdíl (jako by to snad bylo něco hrozného)..... Doma mi začalo peklo. Vydírání a psychický nátlak ze strany matky přítele, neustálé hádky... dokonce jednou mému ajťákovi volal ať mě nechá napokoji. Nenechal. Situace se stupňovala a krom toho, že na mě nemluvil v přítomnosti matky vůbec, mi v její nepřítomnosti dost nadával. Několikrát jsem slyšela, jaká jsem kurva (zrovna já?!) a když jsem jednou přišla domů a začal na mě řvát ať tam od něj vůbec nelezu, že jsem děvka a něco ode mě ještě chytnou, měla jsem dost. Po fyzickém napadení spočívajícím v několika odhozeních na schody (vyhání mě a pak mě nechce nechat odejít?), jsem měla víc než dost. Utekla jsem k babičce. Při další návštěvě "doma" jsem se s matkou domluvila, že teda budu bydlet s ajťákem. Ok, našli jsme byt, zaplatili vše potřebné, podepsali smlouvu..... a pak mi matka začla dělat scény ať se vrátím domů, že prý se všechno změní (to určitě). Pak mi začla dělat scény i babička, že mám radši zůstat u ní (žil jsem tam deset let, to fakt ne)..... domů jsem se nevrátila, u babičky jsem částečně. Potácím se mezi babičkou a bytem vybaveným pouze postelí, nějakým nádobím a flaškama tvrdého chlastu (je tam snad víc chlastu neš jídla).
A pak je tu škola... netoužila jsem po vysoké, musela jsem.... nechci a nedávám to....
a tak jsem někde mezi tím vším.... zmatená....